Krásný neznámý

3. dubna 2012 v 15:00 | *Geminy* |  Fantasy
Teď jak jsem nemocná mám plno času přemýšlet a fantazírovat, proto jsem dala jedné z mých představ písemnou podobu, snad se bude líbit. Je to začátek příběhu, tak snad nezůstanu jen u začátkku, ale napíšu alespoň půlku. Je to dost dlouhé v sešitě jsem popsala 7 A4, takže si pěkně počtete. Dám vám to najednou, jelikož samotný začátek pro některé z vás nebude zajímavý.



Seděla na kraji mola. Nohama střídavě houpala sem a tam a rukama se opírala o jeho okraj. Za zády ji ležely žabky, přes rameno měla přehozenou pletenou tašku a v klíně ji ležela rozevřená knížka, lépe řečeno popsaný deník. Ona tomu tak neříkala, neboť si do něho nezapisovala vzpomínky a události, ale svoje myšlenkové pochody. Právě teď pohledem směřovala do dáli nekonečného moře, jehož konec byl ozářen slunečním svitem, vypadalo to jako by paprsky obkreslovaly tvar stejného mola, na kterém seděla Rony. Z uší vedly bílé šlahouny, jejichž konce byly vsunuty v moderním přístroji zvaném mobil. Dohrávala v něm poslední slova písně. Rony si nastavila vyhrávání tak potichu, aby nerušil tok myšlenek, ale taky, aby se necítila uprostřed přírody sama. Tenhle rituál dělala od okamžiku příjezdu. Každé ráno doběhla na stejné místo, posadila se na molo a rozjímala. Díky předsevzetí si náhodou našla tohle liduprázdné místečko. Jako každé prázdniny si nasadila do hlavy, že musí zhubnout. Tentokráte, ale opravdu. Až skončí léto, začnou první taneční kurzy pro mládež a na fotkách ve společenských šatech nechce mezi těma vychrtlinami vypadat jako mamut. Proto tuhle dovolenou využila jako příležitost ke splnění si snu o dokonalém těle. Což nebude zas tak namáhavé, neboť její postavě bude stačit málo, ale zato intenzivního tréninku. Uvažováním se dostala k myšlence, co vlastně v dnešní době znamená krása? Vytáhla z tašky pero a pustila se do psaní. Podstata krásy je měnivá v každém člověku je jiná, neboť záleží na oko pozorovatele. Každým očím se líbí něco jiného. Kdyby lidé měli stejný ideál krásy, lidstvo by jistě vymřelo. Ještě tak chvíli přemýšlela a potom odložila psací náčiní. Zvedl se vítr a odfoukl ji žabky, vyskočila na nohy, ale reflexy ji úlekem zklamaly, upustila deník a rozeběhla se za botami. Když je konečně polapila, rvala si je do tašky a rozeběhla se zpět k molu, sešit nikde. Na kolenou se z mola nakláněla nad mořem, ve snaze spatřit alespoň náznak žblunknutí.
"Ne, prosím ne.", mumlala si pro sebe.
Zalesklo se jí v očích, všechny její myšlenky, nápady byli teď v rukách moře.
"To snad není pravda." Zvykla a vydala se do hotelu.
"Ahoj Rony, kde jsi byla?" Ozval se hlas její mamky, která se právě upravovala před zrcadlem u vchodových dveří.
"Ahoj, mami."
Ronyina mamka si nemohla nevšimnout záchvěvu v dceřiným hlase, musela se jí zeptat, doufajíc, že se jí nestalo nic vážného. "Ale copak se stalo, snad ti nikdo neublížil." Hned ji na mysl vyskočily obrazy uchylů.
"Víš, ten sešit, jak si píšu," odmlčela se, "spadl mi do moře." Na to se ji skoulela po tváři slzička.
" Z toho si nic nedělej, koupíš si nový." Usmála se povzbudivě na dceru.
" No, ale to co jsem si tam napsala už ne. Já už ani nevím, co všechno jsem si už napsala. A to je právě to nejhorší, když to budu chtít napsat znovu, už to nebude jako předtím. Vždycky, když jsem si zapsala nějakou myšlenku, cítila jsem se volnější, jako kdyby ze mě spadl nějaký balvan." Vzdychla, už neměla sílu. Opět se bude utápět v myšlenkách.
"To mě opravdu mrzí, vím, jak to pro tebe hodně znamenalo." A opravdu. Od té doby co si zavedla tenhle sešit, byla Rony veselejší, nebyla podrážděná, a když jí přepadali záchvaty úzkosti, které se neobešli bez slz, věděla i proč brečí. Kolikrát ji přepadl smutek, či úzkost, brečela a nevěděla proč, neuměla svoje pocity vyjádřit slovem. Jako kdyby cítila smutek všech lidí, kteří skrze ni brečeli.
Rony si všimla, že jsou s mamkou sami v pokoji. "Kde je vůbec taťka s bráchou?"
" Čekají na nás v klubovně, tak se uprav, jde se na večeři." Houkla z vedlejšího pokoje.
Večer po večeři se Rony převalovala v posteli, nemohla usnout. Přemítala, co všechno si vůbec do sešitu zapsala. Když konečně usla zdálo se jí, že je mořskou pannou a společně s dalšími podobnými tvory proplouvali oceánem, smáli se a závodili k do z nich má rychlejší ploutev.
"Úžasné," povzdechla si, "můžu dýchat pod vodou."
Ráno po snídani se vydala na své oblíbené, teď už méně oblíbené, tiché a lidu prázdné místo. Sedla si opět na molo a přes jeho okraj spustila nohy, chodidly šplouchala o hladinu moře a v duchu promlouvala sama k sobě. Byla tak ponořená do vlastních úvah, že mlčení přešlo v tiché mumlání, až nakonec mluvila nahlas sama se sebou. Jakmile si to uvědomila ihned zklampla. Rozhlédla se kolem, jestli ji náhodou někdo neposlouchá, když zjistila, že kolem není ani živáčka, začla si pro sebe zpívat. Očima těkala po okolí, kochola se výhledem na čarokrásnou pláž obestoupenou vysokými palmami. Nechala vítr ať si pohrává s jejími vlasy, zavřela oči a svou tvář nastavila slunci, které jí její gesto oplatilo hřejivým pohlazením. Prudce sebou škubla, něco slizkého se jí otřelo o nohy, tryskem stála na nohách.
"Fuj, co to bylo." Neubránila se výkřiku. "Doufám, že jen rybka." Zahnala představy o krvežíznivých žralocích a lochneských příšerách. Vrátila se do původní polohy, ale po chvíli to spatřila na vlastní oči. Asi padesáticentimetrová tyrkysové modrá ploutev. To už to nevydržela, seskočila z mola na písečnou pláž. Měla namířeno zpět k hotelu. Avšak vítr, který zašustil o cosi, co připomínalo stránky knihy, otočila se tím směrem. Na jednom ze skupinky kamenů ležel rozevřený sešit. Rozeběhla se k němu doufajíc, že jí zrak nešálí.
"Že by nakonec nespadl do moře?" Promluvilo spíše pro sebe.
Do rukou vzala svůj sešit, mezitím co si jej prohlížela a hledala, jestli není nijak poškození a hlavně jestli je písmo čitelné, ji pozorovali čísi azurově modré oči, do nichž spadalo pár havraních neposlušných pramínků. O jeden ze silných kamenů se opíralo silné tělo, svalnatými pažemi se přidržovalo o vršek kamene, aby jej vlny neodnesly pryč. Postava s andělskou tváří nespustila z dívky zrak. V myšlenkách se sama sebe ptala, zda má dát o své přítomnosti vědět. Má svůj sešit zpět, určitě se sem opět vrátí a možná zas uslyším její hlas. Pomyslela si. Nakonec neodolala a vystoupila ze svého úkrytu, dívka si ničeho nevšimla, dále listovala sešitem.
"Jsem rád, že ti na tváři hraje úsměv." Promluvil, tak klidně. Jeho příjemný hlas Rony nevystrašil, jen ji donutil se otočit jeho směrem.
"To ty jsi ho našel?" Usmála se a svýma modrozelenýma očima proklála ty jeho .
" Ehm, jo, už to tak bude." Oplatil ji úsměv a nervózně si projel prsty svůj havraní rozsuch.
"Moc ti děkuju. Ačkoliv se to nezdá, v jistém smyslu jsi mi zachránil život." Co to dořekla, skousla si ret za tu kravinu, co teď vypustila z úst. Zachránil mi živo? Co to melu.
"To jsem rád, byla by škoda takové dívky." Jeho tváře se zbarvily do ruda, očividně nelichotí často, což Rony moc potěšilo a o to víc, se s ním chtěla dál bavit. Nevěděla, zda má něco říct a tak radši na něho jen civěla, byla jím učarovaná. Byl jako magnet, tak krásný a roztomilý.
"Ještě jednou moc děkuju, má pro mě velkou cenu." Ozvala se, aby prolomila chvíli ticha.
"To věřím, opravdu moc hezky píšeš." Zarazil se, když to dořekl, prozradil se. Ještě před tím, než odevzdal nález zpět majiteli, si ho důkladně pročetl, což Rony došlo. Takže mladíček je tak trochu drzej, co se soukromí týče.
"Tu poslední část budu ignorovat, ale i tak děkuju." Nemohla se na něho zlobit.
"Promiň, prozradíš mi své jméno?" Nesměle se optal, ačkoliv neočekával odpověď.
"Uvidím, ještě si to rozmyslím," na oko se ušklíbla. Chudák stál tam jak solný sloup. "dělám si srandu, jmenuju se Veronika, ale říkej mi Rony," usmála se a pokračovala, " a jméno zachránce zní - ," odmlčela se.
"Nikolas." Doplnil ji.
Jak tak spolu mluvili, došlo jí, že musí být ze stejného státu, proto další její otázka zněla odkud je.
"Odkud, že si říkala?" Kulil na ni Nikolas své zářivě pronikavé oči.
"No, jestli si z Česka. Mluvíš přeci stejným jazykem, takže buď si z ČR, nebo máš doma jednoho rodiče, který na tebe mluví tímhle jazykem. Jak jinak bychom si rozuměli?" Paráda, ještě aby řekl, že žije blízko jejího města a bude to jako z pohádky.
Nikolas nevěděl, co na to má říct. Nechtělo se mu lhát, proto změnil téma: "Kolik ti vlastně je, Rony?"
"Sedmnáct a tobě?"
"Dvacet jedna." Napřímil se a hrdě se usmál. Rony to nevydržela a vyprskla smíchy.
"Hej, co je?" Zrozpačitěl.
"Je mi dvacet jedna." Prohlásila Rony hlubším hlasem, postavila se, napřímila a pěstmi si zabušila na hruď, čím dala najevo, že je king.
"Ha, ha." Ušklíbl, ale neubránil se úsměvu. Je vtipná, řekl spíše pro sebe a pro mnul si bradu.
"Ale no tak, snad ses neurazil. Seznam se s mým humorem," zazubila se, "jestli se to tak dá vůbec nazvat," dodala.
" Prosím tě, nestůj v tý vodě a pojď sem." Pobídla ho.
" E-e, já už budu muset jít, promiň." Zarazil se a už chtěl odplavat pryč.
Tak takovou reakci Rony nečekala, řekla něco špatně? Tak moment, on mě oslovil, on se tu se mnou baví a teď chce jako zmizet?
"Aha." Pokývala hlavou a tvářila se, že jí to vůbec nevadí.
Nikolas si povšiml jejího pohledu a zeptal se ji:,, Budeš tu zítra?"
Že by se mu přece jen líbila? "Jo, jsem tu téměř každý den."
" Super", vůbec se nesnažil skrýt nadšení, " tak tedy zítra." Šibalsky povytáhl jeden koutek úst a odplaval.
"Zítra." Zašeptala ještě omámená jeho přítomností.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama