Každý máme štěstí na něco jiného

14. srpna 2011 v 12:43 | *Geminy* |  Můj svět

V takových chvílích si uvědomíte plno věcí, kdo je opravdu váš přítel a komu na vás záleží. Takhle jsem se snad ještě necítila, úplně ze mě vyprchala energie života. Ta úzkou, která mě požírá z nitra. Je nepopsatelné, jací jsou lidé strašný monstra, sami určitě víte. Stačí jen pozorně poslouchat a dívat se kolem sebe. I když jsem obklopena lidmi, kteří mě mají rádi (a to hlavně rodina, která je pro mě to nejdůležitější), pořád máte pocit, že vám někdo chybí. Někdo kdo se volá PŘÍTEL. Já měla v tomhle směru vždycky smůla, a když už jsem někoho našla byl ode mě strašně daleko. Nemůžu se jít jen tak sama projít do parku. Najít si lavičku ve stínu, vytáhnout skicák a tužky a nasávat tu inspiraci kolem sebe. Vždycky musím jít rychle, ohlížím se, stále mám pocit, že mě někdo sleduje. Včera jsem se chtěla jít podívat na akci našeho města - Vábení. Nikdy nikam nechoďte sami, pouze v doprovodu a ti, co jsou na tom stejně jako já (bez přátel) a přesto jste zvědaví a chcete se podívat, jděte s rodinou (protože já rodičům říkám vše). Protože nevím, jak by to skončilo, kdybych řekla Ano. Když jdete sami, má to jednu výhodu můžete se ponořit do svých úvah. Náměstí se hemžilo lidmi, kteří byli dokola obklopeni stánkami a včele na pódiu zpívali zpěváci. Potkala jsem ve městě i bráchu s jeho partičkou, chtěla jsem se jen na chvíli zastavit u nich, abych se necítila tolik odstrčená. Lidé si mě prohlíželi, jako bych byla nějaký slizký červ. On vstal a šel se mnou kousek po ulici, jediné, co chtěl bylo, abych co nejrychleji zmizela z dohledu, jako kdyby se bál, že mu budu dělat ostudu nebo dozor. Možná trochu, ale to je úkol starších sourozenců, chránit ty mladší, hyperaktivnější. Radši jsem šla dál, vždyť já ho brala všude sebou, všude se vetřel, se svými kamarády jsem si nemohla užívat, jelikož moje podvědomí musela dávat věčně pozor na něho. Nebylo by tomu tak, kdyby se mu vždycky něco nestalo, na takové je automatické dávat pozor. Šla jsem za hudbou ve stylu punk, metal a rock. Nepřekvapilo mě, že tam uvidím dlouhovlasé a dredáče, ale překvapila mě asi 60 letá babča, která držela v rukou malé dítě a houpala se s ním do rytmu písně. Na proti mě šel ožralý chlap pořád se na mě díval a já radši uhýbala pohledem, aby ke mě nešel. Na proti mně, z druhé strany, šla banda chlapů. Něco se mi nezdálo cítila jsem, jak mě někdo pronásleduje, otočím se a nějaký chlap, se mě ptá, kde je tu "cukrárna" a hned na to jestli bych nešla s ním. Ještě, že tam bylo tolik lidí, moje reflexi byly správné. Okamžitě jsem šla pryč, kudy jsem prošla, tudy mě každý sjížděl očima. Přemýšlela jsem, jestli mám jít zpátky na náměstí chvilku tam postát, ale jak mile jsem slyšela za mnou bandu chlapů (nejspíše tmavé pleti), jak si šuškají, to už jsem okamžitě běžela domů. Akorát jsem po cestě potkala moji bývalou třídní učitelku. Ostatní si nejspíše vábení užili, ale pro mě to bylo to nejhorší, ten strach jak se vás hned zmocní. Už nikdy více, to radši bude ležet doma na posteli v představách a v bezpečí. Pro mě už je normální býti páté kolo u vozu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama